|
|
 Padla facka na sále. Viz titulek příspěvku. Na valné hromadě jsem jako letitý fotodokumentarista České stomatologické komory pořídil tuhle fotografii. Byli tam někteří rychlejší kolegové reportéři a kameramani, takže tzv. rozhodující okamžik jsem zaspal. Ke mně se ta informace o chystaném incidentu bohužel včas nedostala a událost mě zaskočila. Něco takového jsem nečekal, přiznávám bez mučení. Ovšem ono je to relativní. Každý člen ochranky ví, že nejhorší je moc předvídat. Dobrý útok a skvělá událost jsou zpravidla nepředvídatelné a dobře na ně zareaguje pouze člověk nezatížený předsudky a očekáváními. Je to poučení pro všechny fotografy – (ne)předvídat, (ne)předvídat, (ne)předvídat. Ptát se, čenichat. Přitom zůstat uvolněný, ve střehu, ale bez směrovaného napětí. Nebo být rychlejší než pistolník na Divokém Západě. Já zrovna stál špatně a už jsem to nedoskočil, když byla facka vyťata. Stal jsem se tak poněkud nechtěně propagátorem nerozhodujícího okamžiku profesora Vladimíra Birguse 
Říká se, že pod svícnem je největší tma. MUDr. Rath si to prý štrádoval po ulici s krabicí se sedmi melounama. V hotovosti. Nešlo totiž o známé ovoce, které je vlastně zelenina. Ale o prachy. Tmy tedy bylo méně než předpokládal a naopak ucho pověstného džbánu bylo nepevné a nakonec se utrhlo. Doufám, že naše policie neusne po tomto majstrštyku na vavřínech. A já budu dále fotografovat jako ďas a včas. Slibuju
 Psací stroj už také zanikl. Mě inspiroval k usednutí ke klávesnici Fotografuji už přes čtyřicet let. Od rané puberty. Od osma-, devětašedesátého. Trošku se ohlédnu, co že se to s tou fotografií stalo a děje.
Pokračování článku »
Dneska jsem navštívil NTM v Praze. Národní technické muzeum. Fotoateliér mě rozladil. Prezentace klasické fotografie hádankou, kterou jsem nerozluštil ani jako odborník. Chudáčci digiŤáčkové bez “analogové” minulosti. Ty musej zírat a nechápavě otvírat ústa. Fotografování hlavy je také značně matoucí. Prostě názornost nezachrání ani sebegigantičtější zvětšovák. I když je pěknej. A všude tma jak v pr… V ateliérech bývalo světlo, leda v těch Družstva FOTOGRAFIA bylo obskurno.
Výstavka jistě senzačních exponátů v části Astronomie mě dokonce pobouřila. Rozbolela nás všechny hlava, samozřejmě ta banalita se Sluncem, obíhající zeměkoulí a Měsícem kroužícím kolem ní tam je jen mrtvá ve vitríně. Nuda, smyslový běs jak v zrcadlovém panoptiku na Petříně. Děsivé vitríny (pocit jako na kolotoči) v děsivé tmě. Skandální vstupné. Katastrofa. Takže přidávám ještě jednu – katastrofu. Připojuji jednu katastrofální kreaci Měsíce po katastrofální srážce s vesmírným tělesem. Plus katastrofickou povídku avízovanou z Twitteru, kterou kdosi “anonymní” (zboznaprani.cz – registrováno před pár týdny na Miloše Čermáka, jako bychom ty jeho články v Reflexu nikdy nečetli, že ano…) rozepsal a já si dovolil ji dokončit.
Pokračování článku »
 Plakativní úplněk. Nikon P7100 opřený o balkón, 200 mm ekvivalent. 100ASA, cl. 5,6 a drsná 1/200 sekundy! Filtr/Umělecký/Plakátové obrysy Zase nás média a hvězdy zblbly a naservírovaly nám Měsíc “větší, jasnější, prostě superMěsíc”. Pro fotografy je pokus o zobrazení našeho nejbližšího vesmírného souputníka výzvou. Fotit ho jen tak, to je nuda. Citlivost digitálních aparátů, možnost fixně nastavit nekonečno i na obyčejném kompaktu, nabídka stativů a samozřejmě dlouhých skel atd. atd. usnadňuje takové pokusy až běda.
Pokračování článku »
 Fotografie repliky cca 4500 let staré zubní náhrady z Egypta. Občas se Vám stane, že fotografujete něco, zdá se Vám to “takové normální”, ale všechno je jinak. Zajímejte se dodatečně o to, co jste vyfotografovali! Mnohdy budete překvapeni. Stejně jako legendární Thomas z ještě legendárnějšího filmu Michelangela Antonioniho ZVĚTŠENINA (jestli jste ho neviděli, určitě na něj jděte, nebo si pořiďte DVD, za čtyři desetiletí nezestárnul ani o den).
Pokračování článku »
 Všebořský most se vynořil z hlubin chebské přehrady Jesenice, podzim 2011. Ale zas to mám nějak nakřivo, jdu studovat, jak to dělají kluci v Porýní K malému zamyšlení mě inspiroval Radek Fiala. Píše zde o své nejprodávanější fotografii a pak obrací pozornost čtenáře k fenoménu s názvem Andreas Gursky. Jeho “prostinká” fotografie Rýna se prodala za 4,3 milionu dolarů, což je bratru osmdesát melounů Kalouskovy tvrdé koruny. Fotografie je to parádní, ať si říká kdo chce co chce. Je pravda, že na její nákup spotřebujete nejméně dva obrazy našeho Františka Kupky. Konečně není to náhodný pokus autora, má toho za sebou už hodně. Jestli si chcete o něm něco přečíst, tak tady.
Pokračování článku »
 Dagmar Hochová tuhle slavnou fotografii pořídila před půl stoletím... (reprodukováno z Encyklopedie českých a slovenských fotografů) Dagmar Hochová patří k těm českým fotografům, jejichž dílo také díky tomu, že se dožili požehnaného věku, dozrálo, vytříbilo se, strukturovalo a zhmotnilo do podoby publikací a výstav s hutnými a “dokončenými” tématy. Když jsem koncem 80. let, tehdy jako redaktor Revue Fotografie, psal její heslo do Encyklopedie českých a slovenských fotografů, ani jsem si hned neuvědomil, že mám před sebou zcela výjimečnou autorku. Najděte si čas a seznamte se s jejími knížkami, s jejími fotografiemi. Takovéto tvůrce totiž slovem sotva postihnout, stěží docenit. Zážitek z jejich díla vám ovšem o nich řekne všechno.
PS: Tuto zprávu jsem zveřejnil jako svůj první příspěvek na twitteru. Najdete mě tam jako @LadaSolc
 Na Václava Havla jsme poslední čtvrtstoletí často myslel. Také když jsem fotografoval dům na pražském nábřeží, v němž dříve bydlel. Považuji ho za nepřehlédnutelného českého, československého, evropského a světového politika. (Fotografie je z diptychu Globusy milují střešní heliport, Praha, 2010.) Václava Havla jsem několikrát fotografoval v listopadových dnech roku 1989 na Václavském náměstí a na Letné. Jako desítky a stovky jiných fotografů. Mám k němu jako dědic česko-německého evropanství (můj pradědeček se psal Scholz a neuměl slovo česky…) i vřelý osobní vztah. Vyprázdněné vesnice v chebském či kraslickém pohraničí a omluva Václava Havla vyhnaným Němcům jsou pro mě čímsi zásadním. Pěstovat nepřátelství a nevraživost se v Čechách, zdá se mi, nosí odedávna. VH svým smířlivým gestem otočil kormidlem různých vnitroevropských nenávistí (a že jich je…) směrem k budoucnosti v míru a skutečném porozumění. Jakkoliv setrvačnost plavby té nemotorné evropské lodi je drtivá.
Tuhle “zástupnou” fotografii, portrét-neportrét, mám však z těch “havlovských” nejraději…
 Celý svůj gymnaziální život jsem si ničil zdraví lahví mléka denně. Mléko totiž miluji. Zjevně kladný vztah k této veskrze nevhodné kapalině měl už v dávných dobách můj skorojmenovec Vladislav Scholz. Jeho reklamní fotografie nese název Mléko a je z roku 1937. (Repro bez blesku z výstavy V plném spektru, Moravská galerie v Brně, 2011) Začnu trošku surrealisticky: Podzimní stomatologické fórum v Brně, na němž jsem měl malou povinnost, mě tentokrát z Prahy vylákalo docela snadno. Čekal mě totiž bonbónek nad jiné sladký (byť sladkosti je třeba z hlediska zubní prevence rázně odmítnout!!!). Výstava s tajemným, ale mnohoslibným názvem – V plném spektru. Fotografie 1900-1950 ze sbírky Moravské galerie v Brně.
Tvůrce této expozice, historik a kurátor PhDr. Antonín Dufek, přišel do velebné velkomoravské instituce v roce 1968. Nikoli však se spřátelenými armádami Varšavské smlouvy! To jen ten rok se shoduje. Jak ten čas letí. A čas také čas od času tematizuje kurátorskou fantazii tohoto nekonvenčně, ale přitom přísně vědecky orientovaného interpretátora fotografie. Viz např. jeho projekt výstavy V čase (Výstavní síň Fotochema, 1986). Ta expozice mne tehdy coby novice v bludných vodách fotografického sdělování doslova roztrhala na hadry. Dodnes se budím krásnou hrůzou, když si vzpomenu na holou dřeň mladého média fotografického, obnaženou tímto laserovým pohledem moravského barda historie a teorie fotografie Ale zpět na úbočí špilberské!
Pokračování článku »
 Jen tak cestou necestou, s maloformátem... Z Podzimního stomatologického fóra do Moravské galerie v Brně. Předvánoční utrácení je opět za dveřmi. Nikon si naštěstí pospíšil a vrhl už před pár týdny na trh P7100, teď přichází do prodeje zbrusu nová jedničková řada s výměnnými objektivy. Už jsem tady minulý rok psal o tom, jak se mi líbil předchůdce, tedy P7000. Láska na první pohled. Bohužel byl velmi líný, a tak jsem tehdy zůstal u Canonu. S90 vystřídal model S95. Dobrý foťáček do kapsičky u košile, s překvapivě kvalitním objektivem. S lépe, ale nikoliv uspokojivě vyřešeným kruhovým voličem na zadní stěně. Když ho máte v kapse jako záložní, jste klidnější, fotku s ním přinesete vždycky – a v dobré kvalitě i pro větší zvětšení v řádu A4/A3. Jeho ovládání je však nepohodlné, nepřesné, titěrné, někdy nejasné a nekonzistentní (uživatelské režimy, blesk), prostě není to ono. Nezvykl jsem si na něj, i když jej nemohus čistým svědomím zavrhnout. Mně ale v dlouhodobém provozu nevyhovuje a nefotografuji s ním rád.
Pokračování článku »
|
|
